Často se stává, že rodiče mají jasnou představu, jak se má dítě v určitém věku či situaci chovat.

A co kdybych Vám řekla, že tato představa vychází z norem společnosti, která je z velké části odpojená od lidskosti, soucitu a naplňování lidských a dětských potřeb nezbytných pro zdravý vývoj mysli i těla.

Vše co od dětí většinou očekáváme, už je ve společnosti, ve které žijeme natolik normální a běžné, že nás často nenapadne zamýšlet se nad tím, zda je to pro vývoj našich dětí a život nás dospělých zdravé a lidské.

Normy, o kterých mluvím, se dostaly naprosto všude: do našich představ o tom jak se mají děti chovat, co mají zvládnout, jak dlouho mají spát a kdy vstávat. Stejně tak často v životě dospělých fungujeme s milnou představou o tom kolik je normální toho zvládnout a jak při tom třeba vypadat. Tohle je jen střípek aspektů, které ovlivňují naše očekávání od dětí i od nás samotných, aniž bychom leckdy tušili, že všechna tato očekávání nevznikla ze zdravých a přirozených potřeb dětí a dospělých, ale z usnadnění chodu státu a společnosti v průběhu staletí bez ohledu na skutečné potřeby člověka.

Zdravý přístup k dětem je naštěstí v každém z nás naprosto přirozeně, jen je často přepsán nánosem společenských pravidel, očekávání a generačních traumat. Dobrá zpráva je, že naše přirozené a zdravé já nezmizí, je pořád v nás a my se s ním můžeme opět spojit a důvěřovat mu. Stačí když pochopíme, odkud naše naučené názory, postupy a vzorce chování pramení, proč jsme je přejali za vlastní a tvrdíme, že to jsme my – naše osobnost.

V momentu, kdy uvidíme, co nám naše staré naučené vnímání světa a chování přináší a co nám třeba bere a jak se můžeme změnit, začne se otevírat cesta k naplněnému životu nás i našich dětí. Stejně tak jako lvice přirozeně ví jak se starat o sebe a o svá mláďata, můžeme se to opět naučit i my lidé. Neznamená to, že přestaneme používat rozum a racionální uvažování, ale znamená to, že nedovolíme rozumu, aby negativně ovlivňoval naše mateřské a lidské instinkty.

Protože často to, co se z pozice rozumu zdá naprosto normální, bezpečné a běžné pro nás či naše děti, se při spojení s našimi niterními pocity a instinkty bude jevit zcela opačně.

Rozum je fajn a slouží nám, ale je potřeba ho umět vybalancovat s tím co je v nás – v lidských bytostech – zakořeněno, budováno a upevňováno miliony let a tím jsou naše instinkty, lidskost a přirozenost. Naše tělo a mysl má totiž od nepaměti jediný úkol a to přežít. Tělo a mysl vytvoří tisíce cest jak umožnit lidskému organismu přežít v různých podmínkách. V současné době bohužel často v podmínkách, které my považujeme za normální a tudíž si ani nevšimneme, když nám tělo říká: „tudy ne, tohle není zdravé“ a nepřikládáme tomu pozornost, jenže tělo chce přežít a tak své volání stupňuje.

Základy tomuto nezdravému životu jsou často pokládány už v dětství. Dítě je přitom čisté a je si zcela dobře vědomo toho co právě potřebuje, ať je to blízkost pečující osoby, teplo, potrava, bezpečí, uklidnění a dává to najevo nástroji, které v danou etapu svého vývoje má – tím je často pláč, vztek, vzdor a my pokud zjistíme a pochopíme co je opravdu normální tedy lidské a co je pouze uměle vytvořená společenská norma, budeme schopni reagovat na naše děti v souladu se zdravým lidským vývojem.

Odměnou nám za to bude spokojenost se sebou samým, pochopení pro chování a potřeby našich dětí, což se odrazí v jejich naplněném dětství, přijetí toho kým jsou, důvěrou v sebe sama a porozuměním tomu, co potřebují a co je pro ně dobré.